Obec Radešín

Obecní úřad Radešín
Radešín 58
Bobrová, 592 55

Historie obce

historie do roku 1600

Počátky obce Radešín jsou spojeny s tvrzí a později zámkem Radešín, který je svými počátky i převážnou částí své dlouhé existence svázán s cisterciáckým klášterem Studnice Blahoslavené Panny Marie (lat. Fons Beatae Mariae Virginis) ve Žďáru nad Sázavou. Tvrz byla založena ve druhé polovině 13. století jako klášterní hospodářský dvůr - tzv. „grangie“, jejichž geneze vycházela z cisterciáckého ekonomického principu, jehož cílem byla zemědělská kultivace pustých území a vytváření na nich fungujících hospodářských okrsků. Zbytky nejstarší středověké zástavby jsou zachovány v suterénu hlavní výškové budovy. Nelze s určitostí říci, zda vznikl původně dvorec nebo zda byl utvořen z opuštěné osady, ale jistě byl prodán jako jiný klášterní majetek v manství (dědičné propůjčení majetku často za protislužby) vladycké rodině neznámého erbu. Proto se tento majetek neobjevuje v prvních dvou klášterních urbářích. Klášter získal od dědiců Přibyslavových osady Dolní Bobrovou, větší část Mirošova, Bobrůvku, Radešínskou Svratku, Radňovice a Jiříkovice. Klášter sám pak kolonizoval roku 1348 Bohdalec, 1356 Svratečku, 1397 Novou Ves, 1450 Mankova a 1452 Račice.

Až do konce 16. století se na Radešíně střídali různí držitelé z řad drobné šlechty (manové, též leníci), kteří žďárskému klášteru odváděli peněžní plat. Tehdy měl dnešní zámek podobu pozdně-středověké tvrze: areálu uzavřeného kamennou hradbou, jehož ústředním objektem byla izolovaná stavba nevelkého rozsahu, obklopená samostatným opevněním. Tato budova byla sídlem správy dvora a plnila i funkci obrannou.

Nejstarší nepřímou zmínkou o Radešíně je zpráva z roku 1407, kdy učinil Albrecht z Vojetína poručníkem svých dětí a všeho statku Jana z Hradešína (de Hradessyn) a z roku 1409 je zmínka o Janu řečeném Hradešín starším v dědické smlouvě a převedení 15 hřiven z věna, což přijal bratr Jan z Radešína (de Hradessyn), z roku 1414 je zmínka o při mezi Eliškou z Radešína a Zikmundem z Křižanova, z roku 1447 je pak zmínka o prodeji dvorce Dorotě z Rosičky a Radešína (Radošína, de Radossyna). V té době se uvolnil manský poměr držitele dvora radešínského ke klášteru a opat Beneš I (opatem 1449-1460), když dělal pořádek v klášterním hospodářství, dal si od panoše Buzka (někdy zmiňován jako Buček) z Radešína vydati v Křižanově 24.6.1453 listinu o povinnosti dávati klášteru ze dvora radešínského ročně 50grošů ve dvou splátkách a zároveň odvádět královskou bernu. Pro případ, že by dva roky nezaplatil, připadne dvůr zase klášteru. V urbáři z roku 1483 je již dvůr zapsán ve vlastnictví kláštera. V držení jej mají svobodní dvořáci Jaroš a Jiřík, z nichž každý zaplatil po 25 groších ročně ve dvou splátkách. Jaroš byl na dvoře ještě roku 1513(zpráva o dluhu). Dalšího držitele známe z pol.16.století – Jana zv.Hradešín, asi syn Matěje Vaváka ze Slavkovic (zpráva o posledním pořízení 1551 v dolnobobrovských registrech). Dvora se ujal syn Tomáš Hradešín, který se roku 1566 oženil s Kunhutou, dcerou zemřelého Kašpara, dvořáka z Rojetína. Tomáš z Hradešína asi nezanechal přímého dědice, neboť po smrti manželky Kunhuty připadl dvůr opět klášteru. O dědický podíl zažalovali opata Vadána roku 1596 Matěj a Jana Burianovi u biskupského manského soudu a ve výsledku byl nárok zamítnut.


Historie do roku 1700

Po opětovném nabytí dvora prodal klášter se souhlasem biskupa tentokráte dědičně 26.9.1597 svobodný dvůr Radešín ležící na klášterních gruntech, s poplužím (zemědělská půda) a mlýnem, se všemi právy a příslušenstvím i dosavadními svobodami vladykovi Samuelu Radešínskému z Radešovic, narozeném na Bílé Vodě, za 350 zlatých hotových. Jedním z důvodů, proč byl Radešín postoupen právě Samuelovi Radešínskému laciněji, byl jeho původ a právnické vzdělání, v němž dosáhl titulu doktora obojího práva. Tehdejší četné spory klášter značně zatěžovaly a představení potřebovali spolehlivého právního zástupce. Novému držiteli byl i odpuštěn roční plat 50grošů výměnou za poskytování právních rad a zastupování při sporech. Z počátku na dvoře hospodařil jeho otec Jan Radešínský, po jeho smrti řídil dvůr sám Samuel. Původní středověkou tvrz přestavěl na patrovou renesanční residenci reprezentativního charakteru vykazující se vyšší kulturou bydlení, která je nejstarší rohovou částí. Byl také stavebníkem renesančního zámeckého pivovaru (severní budova) a chlévů na severní straně dvora, zřídil několik malých selských gruntů, založil oboru a získal od Pernštejnů dědičně správu (rychtářství) Bobrůvky. Jeho otci Janu Radešínskému bylo 9.4.1590 povoleno, aby se psal z Radešovic a dán mu erb: modrý štít se zeleným pahrbkem ve spodku a na něm pegasus bílý nebo stříbrný s křídly, obrácený k pravé straně a na zadních nohách stojící. Samuel studoval v Praze a Heildelberku, promován byl 1591 na doktora práv, v roce 1593 dosáhl palatinátu, 1596 se stal radou a kancléřem vévody těšínského a velkohlohovského a agentem u císařského dvora, advokátem na Moravě a ve Slezsku a konečně císařským radou a roku 1607 komorním prokurátorem Markrabství moravského. Na zemském sněmu byl 31.3.1596 20hlasy nejstarších rodů přijat do stavu rytířstva, v roce 1604 získal s bratrem Zachariášem český inkolát. Samuel byl všestranně nadaný, o čemž svědčí i to, že psal latinské verše. Několik jeho sbírek bylo vydáno, např. Anagramata r.1590, Naenis r.1591, De musica.

V letech 1602-1606 zřídil Samuel Radešínský 6 chalupnických osad v blízkosti tvrze, které postupně prodával příchozím osadníkům. Každá usedlost byla oceněna na 70zlatých a krčma na 190zlatých. Osadnící platili 20grošů úroku ročně, odváděli slepici po 2gr. a 4vejce po malém denáru, robotovali 12dní… Samuel Radešínský zemřel 30.3.1609.

Roku 1607 se stalo klášterní panství majetkem olomouckého biskupství. Díky tomu už klášter dále nepotřeboval právního poradce a kardinál František z Dietrichštejna, biskup olomoucký, nabídl Samuelovi Radešínskému odkoupení Radešína. Smlouva byla podepsána 7.7.1607 a kardinál koupil dvůr za 6.500zlatých zpět do vlastnictví kláštera i ves Radešín s poplužím, pivovaren, mlýnem, oborou a vším příslušenstvím i dědičnou správou Bobrůvky a povinnostmi osadníků. Osadu tehdy tvořila mimo panských budov i krčma a 5 chalup a podle odhadů ves vynášela 4zl.úroků, 4zl., 13gr a 5 denárů za slepice a vejce a 7zl. a 3gr. za robotu.

V roce 1608 byla zřízena i zvláštní gruntovní registra pro Radešín a Bobrůvku, čímž se panství osamostatnilo od Horní i Dolní Bobrové. V roce 1616, když se převáděl biskupský majetek do osobního vlastnictví kardinálova, jmenuje se poprvé tvrz Radešín s pivovarem a 6 chalupníky. Dědic kardinála, kníže Maxmilián z Dietrichštejna prodal v roce 1638 celé panství Radešín zpět klášteru ve Žďáře za 14.600 zlatých.

V roce 1667 dostala osada, která se již v dolnobobrovských registrech nazývá soustavně Radešín, obecní pečeť se znakem dvou hradebních věží a opisem „Sigil in Radessin 1667“. Panství bylo spravováno klášterními úředníky. Roku 1684 opat žďárského kláštera Benedikt Zaunmüller (opatem 1676-1691) vystavěl pivovar (pod hrází rybníka?) a studnu před tvrzí hlubokou asi 17m a uvnitř vybudoval domácí kapli. Po požáru kláštera 1689 se těžce nemocný opat uchýlil do Radešína a žil zde až do své smrti 12.7.1691. Jeho ostatky byly převezeny do kláštera. V uvedeném rozsahu se osada udržela téměř 150let, neboť teprve v přiznání z roku 1749 ji nacházíme rozšířenou o dva nové domkáře, tj. celkem 6 domkářů, kteří robotovali 1osobou po dva dny v týdnu.



historie do roku 1784 (zrušení Žďárského kláštera)

Počátkem 18. století nastává nejdůležitější stavební etapa v dějinách zámku. Opat žďárského kláštera Václav Vejmluva (19.9.1670-17.3.1738) nechal v letech 1706 až 1710 přestavět renesanční residenci Samuela Radešínského, kterou dispozičně upravil, zvýšil o patro a opatřil ji novou fasádou. Budovu residence (hlavní výšková budova) a zámeckého pivovaru (severní budova) propojil novostavbou středního podélného barokního obytného křídla. Obytné prostory byly opatřeny štukovou výzdobou a honosně vybaveny. V hlavním vstupu do residence byl osazen monumentální mramorový portál. Autorem rozsáhlé barokní přestavby byl Jan Blažej Santini-Aichl (3.2.1677-7.12.1723) a přestavba radešínského dvora byla zřejmě jeho první realizací ve službách žďárského opata. Santiniho autorství není sice přímo písemně doloženo (tak jako u řady dalších jemu připsaných staveb), avšak atribuce se hodnověrně opírá o srovnání řady architektonických detailů a také o nové datování vzniku barokní přestavby vycházející z dendrochronologických průzkumů. V Radešíně tak byla vytvořena reprezentativní opatská residence a středisko ekonomické správy celého dominia (panství se sídlem vlastníka [domicil=adresa] . Na Radešíně byl usazen purkrabí (zmínka z roku 1723 o Tomáši Hušildovi), který tuto správu vykonával. Zámek, pivovar a hospodářský dvůr v Radešíně tvořily uzavřený, residenčně–ekonomický celek, který však měl také funkce rekreační, kdy sloužil cisterciáckým opatům jako letohrádek („Lufthaus“), tedy zámeček na venkově užívaný k zábavě a odpočinku, který není svým majitelem obýván celoročně.

V rámci těchto barokních úprav bylo upraveno i okolí, ve kterém byla instalována roku 1765 nad Zámkem směrem k Bohdalci kamenná socha sedícího Krista trpitele v upomínku na Bernarda Henneta (8.10.1699-18.8.1770), který byl opatem (1738-1770) ve Žďáře po zesnulém V.Vejmluvovi. Velmi kvalitní pozdně barokní sochařská práce, typická drobná sakrální památka v barokní krajině, významně spoluvytvářející kulturně-krajinný charakter okolí obce. Socha je datovaná chronogramem k roku 1765, autor není znám. Typicky „barokně“ tvarovaný, čtyřboký, konvexně vypouklý sokl s bočními volutovými křídly je nahoře ukončen vyloženou profilovanou římsou. Na přední straně soklu se v plastické kartuši nachází rytý majuskulní latinský nápis: „GLORIA HONORISIT TIBI DOMINE IESU CHRISTE SPINIS CORONATE“ (Překlad: Sláva a čest Tobě Pane Jezu Kriste trním korunovaný). Na zadní straně soklu je pak v jednoduchém rytém rámu vyryt český nápis: „Czest a chvala na nebi ať gest Dana a na zemi korunie Ježíše“. Iniciály F.C.P.B.B.P.Z.I.R. na boční straně soklu se pravděpodobně vztahují k renovaci z roku 1858. Zdejší socha je unikátní především svým nepříliš častým a bezpochyby zajímavým námětem. Jedná se ikonografický typ „Sedícího Krista trpitele“, pro nějž se také někdy užívá označení „Melancholický Kristus“, které vychází z podoby pozice figury se slavnou rytinou „Melancholie“ od A. Dürera z roku 1513, přičemž gesto hlavy držené v dlaních bývalo již od antiky užíváno pro vyjádření zamyšlenosti a smutku – melancholie). Téma „Sedícího Krista trpitele“ se u nás poprvé objevuje na přelomu 15. a 16. století na pozdně středověkých plastikách, zejména ve Slezsku - kompozice typu je založena na sedící postavě Spasitele, charakteristické je jeho gesto pravé ruky podpírající si hlavu, zatímco levá ruka volně spočívá v klíně. Socha v Radešíně pak představuje ukázku barokního zpracování tohoto starobylého středověkého tématu.

Nemusíme zdůrazňovat, že zobrazení se objevuje v scénické souvislosti s Pašijemi. Námět vyjadřuje okamžik Kristova života svázaný s úsekem děje krátce po „Bičování“ (krvavé rány na těle), Posmívání (trnová koruna na hlavě a rákosová palice v ruce, ironicky připomínající královské žezlo) „Nesení kříže“ (který vyvlekl až na Golgotu, jak také zračí stopy únavy ve tváři) – a nyní je již připraven (svlečen pouze do bederní roušky) pro ukřižování. V tomto posledním okamžiku – těsně před ukřižováním - zatímco jeho katové připravují kříž – se Ježíš naposledy rozhlédne kolem sebe a s hlubokým smutkem i s důstojně nesenou bolestí se zahloubá nad svým lidským osudem a především nad nezměrnou tíží lidských hříchů, jež ho dovedla až sem.

Vznik této obrazové formy, i přes zjevné dějové souvislosti, nebyl patrně podnícen přímo obsahem evangelií, ale nejspíše vizemi středověkých mystiků (sv. Brigita Švédská, sv. Kateřina Sienská), i v souvislosti s tzv. „Spasitelovými nářky“, které bývají zpívány při liturgii na Velký pátek. Úsporná figurální kompozice je spíše něž na vnější stránku věci soustředěna na meditativní obsah a psychologické momenty tématu. Emocionální náboj nese zejména výraz Kristovy tváře, jehož expresivní vnitřní dramatičnost kontrastuje s  vnějším sošným klidem figury.

U typu „Sedícího Krista trpitele“ jde o v určitém smyslu slova o „nad-dějovou formu“, obsahově symbolizující „pašije jako celek“. Spasitel je zde představen v lidsky zranitelné podobě, se kterou se člověk snadno může identifikovat a do Kristova utrpení se tak vcítit. Téma „sedícího Krista trpitele“ představuje typický symbolický „devoční obraz“, jehož smyslem bylo diváka podnítit k bezprostřednímu mystickému prodlení a k vnitřnímu prožitku přímého subjektivního kontaktu s Kristem.

Socha byla v roce 2000 odborně zrestaurována.

Použitá literatura: Kaliopi Chamonikola, Melancholický Kristus. K ikonografickému typu sedícího Krista Trpitele, in: Bulletin Moravské galerie v Brně, č. 55, Brno 1999, s. 3-7.

Zápis do státního seznamu kulturních památek proběhl dne 6. 12. 1963, socha je kulturní památkou evidovanou pod číslem 37000/7-4374.

Při silnici do Bobrové se nachází Boží muka z první poloviny 19. století. Na čtvecové základně čtyřboká Boží muka a nízkou podezdívkou. Boží muka členěna v polovině kordonovou římsou, nad ní ze všech 3stran prolomeny ostře zahrocené výklenky. Pod střešní profilovaná římsa nese střechu čtyřbokého stanu, ve vrcholu kříž s korpusem. Ramena kříže kryta půlkruhovou stříškou.

Zápis do státního seznamu kulturních památek proběhl dne 14. 7. 1970, socha je kulturní památkou evidovanou pod číslem 29142/7-4375.

Z josefínské doby pochází ještě barokní sýpka, která je dnes v majetku obce.


historie do roku 1918

Koncem 18.století se Evropou šíři iluminátské myšlenky, které ovlivnily i císaře Josefa II. (13.3.1741-20.2.1790, vládl 1780-1790), syna Marie Terezie a jejichž důsledkem bylo v habsburských zemích mj. i rušení některých klášterů. Tento osud potkal i cisterciácký klášter ve Žďáru nad Sázavou (paradoxně na žádost tehdejšího opata Otto Steinbacha, opatem byl 1782-1784) a klášterní majetek připadl Moravskému náboženskému fondu, který jej postupně rozprodával. Správu zámku a panství v Radešíně prováděli státní úředníci, za jejichž správy zámek značně zchátral, mj.byla zrušena zámecká kaple, kamerální lesník bydlel prý pouze v kuchyni. Roku 1787 byl vyhotoven odhad majetku a bylo tu zjištěno 14 domů se 16 rodinami o 112 příslušnících. Mezi nimi bylo 6 chalupníků na vrchnostenské půdě, kteří konali ruční robotu po 52 dnech a platili 6zl a 27kr a 2 domkáři, platící 36kr s ruční robotou po 26 dnech. V tomto stavu se dostala osada do prodeje.

Roku 1826 koupil 1.srpna zámek nový majitel - lichtenštejnský hospodářský rada František Schneider z Brna za tehdejších 83.050 zlatých. Nový majitel nešlechtic si získal přízeň šlechty svými odbornými znalostmi, zvláště hraběte Mitrovského. Hrabě ho upozornil na dražbu a pomohl se získáním inkolátu (pojem stavovského práva, označoval příslušnost mezi plnoprávné domácí šlechtické rody a opravňoval mj.k nabývání deskových statků, tj. významných nemovitostí) nutného pro statek s jurisdikcí a též o povolení splácení kupní ceny ve 3.splátkách. Do zámku se nový majitel s rodinou nastěhoval roku 1827 a zahájil poměrně rozsáhlou klasicistní přestavbu zámku. Původní zámecký renesanční pivovar upravil na úřednický dům („Amtshaus“), kde se nacházely úřadovny patrimoniálního (vrchnostenského) úřadu a byty úředníků. Všechny budovy spojil do jedné fronty a na východním průčelí sjednotil jejich fasádu. V nároží mezi hlavní výškovou budovou a příčným křídlem byl vsazen zastřešený prosklený balkon čtvrtkruhového půdorysu, podepřený kamenným sloupem. Upravil také okolí zámku - založil zámecký park kolem rybníka před východním průčelím a dal tím základ novému urbanistickému uspořádání obce. V této době je již prokazatelně vybudována hospodářská budova pod hrází rybníka (zakreslena na mapách 1824-43), které dříve sloužily jako ovčinec a později byly přebudovány na pivovar po zrušení pivovaru v zámku. V šedesátých letech 19. století bylo ve druhém patře hlavní výškové budovy zámku zřízeno divadlo. Jako zkušený odborník nezvelebil jen obec a zemědělství v kraji, ale přispěl značnou měrou k povznesení životní úrovně lidu s nímž žil v těsném styku.

Celý areál zámku té doby se sestává ze dvou významných částí: první z nich tvoří hlavní výšková budova a přilehlé střední podélné obytné křídlo barokní budovy z let 1706 – 1710, které představují autorskou architektonickou tvorbu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Druhá část je poté tvořena stavbou renesančního pivovaru s přilehlými hospodářskými budovami z konce 16. století, s dochovanými sgrafity na venkovních fasádách, dispozičně upravenými v první třetině 19. století. V roce 1840 bylo v obci 20domů, ve kterých žilo 155 obyvatel. V té době vyučoval tu po nějaký čas okolní mládež provisor František Mrázek. Při nové politické organizaci byla osada připojena k Dolní Bobrové roku 1850, při níž zůstala až do roku 1884.

František Schneidr umírá 1.1.1863. Panství zdědil jeho syn Mořic, krajský hejtman s nesplacenou 3.splátkou kupní ceny z důvodu změn roku 1848 - zrušení roboty a z toho vzniklých problémů, kdy poddaní přestali platit v domnění, že jsou zproštěni všech dávek a přišli i s nároky na vydání lesů (Bobrová, Bohdalec). Mořic Schneider musel prodat les u Branišova hraběti Mitrovskému, aby uhradil vypovězené pohledávky na statku a podíl sestře Emílii. Po jeho smrti 1879 dědila panství jeho jediná dcera Marie, která se provdala za c.k.majora, později plukovníka Bedřicha Düré (31.3.1845-1914). Zemědělství bylo pronajmuto bobrovskému židovi Rudolfu Schückovi. V roce 1908 postoupila polovinu panství synovi Dr.agr. Maxu Düré a po jeho zásnubách s Markétou Fundulsovou v roce 1914 jim postoupila i druhou polovinu. V tomtéž roce umírá Bedřich Düré, jeho manželka Marie Düré žila až do roku 1933. V roce 1911 vydala publikaci z rukopisů Františka Schneidera, jejího strýce „Ein Lebensbild“, kde jsou podobizny majitele statku a obrázek zámku z r.1827 a 1900. V roce 1918 umírá náhle první choť Maxe Düré paní Markéta (13.4.1883-25.10.1918) na španělskou chřipku a zanechává po sobě dvě děti, Fritze a Norberta.

František Schneider (24.1.1819-29.1.1905), c.k.vojenský nadintendant od roku 1866 ve výslužbě vyznamenaný rytířským křížem řádu Františka Josefa, se uchýlil na Radešín ke svým příbuzným (byl strýcem Marie Düre) a roku 1884 byl zvolený prvním starostou Radešína. Jako poděkování za uzdravení těžce nemocného pána statku Bedřicha Düré nechal postavit Radešínskou kapli zasvěcenou „Nanebevzetí Panny Marie“ a dal jí obci na památku v té souvislosti, že se stal Radešín samostatnou obcí. Nárys kaple vyhotovil architekt a statkář v Hodiškově Alexius Linsbauer podle něhož pak stavitel Karel Šír z Nového Města na Moravě stavbu provedl. Dohled prováděl panský nadlesní František Kaner a všech 18 vlastníků usedlostí v Radešíně vykonalo bezplatné práce na stavbě. Stavba byla zahájena 26.5.1886 a vysvěcena byla 15.8.1887 knězem Janem Knipplem z Velkého Meziříčí a biskupem Bauerem za velké slavnosti, při které pronesl řeč zdejší občan c.k.poštovní úředník Jan Zelený. Ve vežce byl uložen pamětní spis. Zvonek s nápisem Praha byl za Velké války 1916 zrekvírován a nahrazen ocelovým.

Ve funkci starosty byl František Schneider do roku 1890. Psal německé básně, novely, dramata a veselohry. Jako dobrý hudebník působil na mladého bobrovského učitele Ladislava Vondrušku, s nímž hrával čtyřručně Beethovenovy symfonie. Dalšími starosty byli Bedřich Düré do r.1899, Em.Ratay do r.1910, Ed.Slabý do r.1913 a dále Dr.Max Düré do roku 1945.

V roce 1918 byla postavena k lepšímu zužitkování dřeva parní pila, která byla později elektrifikována vlastním generátorem.


historie do roku 1945

Ve Velké válce 1914-18 padl 1 příslušník obce František Klíma a Adolf Veselý se nevrátil z Oremburku (Orenburku?) z ruského zajetí, kde zemřel. Prvním počinem v nové republice byla v roce 1920-21nástavba pivovaru u rybníka s 28 pokoji pro letní hosty provedená stavitelem Šmídem z Nového Města na Moravě. Hotel byl postaven v německém stylu z hrázděného zdiva. Pro hosty z Vídně a Brna se jezdilo kočárem do Rožné, kam vedla z Brna železnice od roku 1905. V rámci pozemkové reformy 1920 (na základě zákonů ČSR č.32/1918Sb. obstavení velkostatků, č.215/1919Sb. záborový zákon, č.81/1920Sb. přídělový zákon a č.329/1920Sb. náhradový zákon) odstoupil majitel zámku 20ha polí a luk do drobného přídělu, 4ha dostali radešínští občané a navíc dobrovolně roku 1923 podstoupil koncesi lihovarskou nově založené akciové společnosti, jejíž akcie si zakoupili rolníci z okolních obcí a která v roce 1928 na okraji obce postavila lihovar na jiném místě než původní z roku 1894. Stavba byla využívána i po roce 1945, roku 1979 přestavěna a provoz byl ukončen v prvních let 21.století. Dnes je v desolátním stavu.

V roce 1921 byl založen Vzdělávací spolek provozující divadlo a obecní knihovnu.

Hotel vedla pro Dr.Maxe Dürého paní Hušáková později provdaná Smetanová. Po její smrti byl hotel pronajat od 26.2.1933 do 1.8.1945 Anežce Vetešníkové, provdané dne 10.10.1933 za Josefa Tulise. K hotelu patřila i vilka č.p.13 (po 1945 v majetku rodiny Šmerdových) pro případy, když hotel kapacitně nestačil. Hotel měl elektrické osvětlení a na vodu byl napojen ze studánky v místě dnešního č.p.22 a dřevěným potrubím byla voda přiváděna do hotelu. Občas se stalo, že potrubí v zimě zamrzlo.

Dne 1.12.1930 bylo v obci 28 domů se 182 obyvateli, přičemž 176 národnosti české, 5 německé a 1 cizinec. Podle náboženského vyznání 181 římskokatolického a 1 evangelík.

Dne 18.1.1933 umírá Marie Düré ve věku 87let.

Dne 2.9. 1935 se sešla valná hromada za účasti 33 členů k založení Sboru dobrovolných hasičů Radešín. K založení sboru přispěl požár 29.dubna stodol a ovčína na velkostatku, kde uhořelo stádo vzácných karakulských ovcí. V roce 1934, 1.srpna úplně vyhořela hájenka u pily. V roce 1934 po opravě kapličky byla při mši svaté odhalena pamětní deska na památku ve válce zemřelého Františka Klímy z č.p.17. V průběhu 30.tých let byla na pile zřízena výroba stejnosměrného elektrického proudu 110V z parního generátoru na dřevo vybavená baterkárnou. Napojeny byly 3katry na pile a dále osvětlení zámku a hotelu. Co se týče strojního vybavení velkostatku, měl v té době dieselový traktor používaný na orání a mobilní parní stroj pro řemenové napojení např.mlátičky obilí. Stroje sloužily do 50.tých let.

Na konci 30tých let byla v celé Československé republice značně vyhrocená situace. Max Düré byl v té době starostou obce. Mnoho obyvatel obce Radešín bylo povoláno v září 1938 všeobecnou mobilizací k obraně republiky. Následovala však Mnichovská dohoda západních velmocí o odstoupení našeho pohraničí Německé řiši následovaná 15.března 1939 okupací a vyhlášení protektorátu Böhmen und Mähren, který Max Düré vyhlásil v Radešíně dne 16.3.1939. Po napadení Polska v září 1939 a začátku války museli obyvatelé a velkostatek odvádět válečné dávky. Obci se ale jinak vyhýbaly vážnější problémy. Na nucené práce byli posláni František Bartoš z č.p.19 a Josef Pesser z č.p.7, kteří se vrátili domů v roce 1944. Ke konci války si radešínští občané kopali jámy v lese (kryty), jejichž pozůstatky přetrvaly do konce 20.století.

Max Düré se na konci 30.tých let přihlásil s rodinou k německé národnosti, jeho syn Fritz byl povoláním důstojníkem wehrmachtu a údajně bojoval i u Stalingradu, syn Norbert byl povolán do wehrmachtu na základě povolávacího rozkazu a po zranění žil ke konci války na zámku. Během války se panství stalo oblíbeným cílem důstojníků SS, kteří se zde zúčastňovali honů. Přesto obyvatelé obce včetně jeho zaměstnanců považovali Maxe Dürého za čestného muže, mj. byl na tehdejší dobu vzdělaný, uměl kromě němčiny i česky, anglicky, francouzky a rusky. V případě, že některý obyvatel vyhořel nebo přišel jinou katastrofou o dům, dostal od něj zdarma dřevo na opravu. Díky svým stykům zachránil několik obyvatel před nasazením v „reichu“. Pamětníky je též zmiňována událost na konci války, kdy se v okolních lesích schovávala partyzánská skupina. Skupina se vloupala do zámku a vynutila si vydání zde uložených zbraní a ještě provedla akci v místním lihovaru (vypustila všechen líh do potoka). Max Düré zakázal svým zaměstnancům o této akci mluvit a celou se ji snažil utajit. Důvodem byla obava z hrozícího nasazení jednotek SS či armády a prohledávání okolních lesů. Přesto došlo k přestřelce mezi partyzány a četníky v lesích u Tisů.


historie 1945 – 1989

Na jaře 1945 byla již jasná prohra německé armády. Přesto se neustále bojovalo a fronta se blížila i k obci Radešín. Její obyvatelé se obávali nasazení dělostřelectva, ale naštěstí k ničemu takovému nedošlo. V prvních květnových dnech roku 1945 prchaly přes obec zbytky německé armády, k žádným bojům však nedošlo. 9.května přišli do Radešína příslušníci Rudé armády (2.Ukrajinský front maršála R.J.Malinovského, 1898-1967) s velkým podílem rumunských vojáků. Krátkodobě zde bylo zřízeno vězení pro německé zajatce, kteří sem byli svážení a byli zde desinfikováni a odvšivování a poté odváděni do Rožné na vlak a odváženi na práce do SSSR. V hotelu vyslýchali německé důstojníky. Všechny zahrady byly plné těchto zajatců, nejvíce na trati u sochy Pána Krista, desinfekce probíhala na zahradě Sáblíkových, kam byla čerpána voda z rybníka.

Po skončení druhé světové války byly v obci zmatky a zámek byl vyrabován ještě před příchodem armády, vojáci zkázu dokonali odvezením nábytku do Křižanova a odtud letecky do SSSR, část vybavení se vydražila. Max Düré byl označen jako Němec a kolaborant a bylo jasné, že mu bude majetek zkonfiskován. To se ale oficiálně stalo až 1.8.1945 na základě Dekretu prezidenta Beneše č.12/1945Sb. O konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa z 21.7.1945. Majetek byl zkonfiskován bez náhrady a právo rozhodovat o věcech velkostatku v Radešíně měl ONV v Novém Městě na Moravě, jehož nařízení pak ještě musel schválit Zemský národní výbor v Brně. Tím započal konec velkostatku Radešín. Po konfiskaci se správy velkostatku ujal František Skryja, účetní velkostatku. 17.7.1945 ho jmenoval ONV v Novém Městě na Moravě prozatímním správcem, které potvrdil Zemský NV v Brně 6.září 1945. Ještě před oficiálním jmenováním Františka Skryji národním správcem byl 1.7.1945 proveden soupis majetku velkostatku.

Rodina Maxe Dürého zůstávala i nadále na Radešíně. Jeho syn Fritz byl převezen jako válečný zajatec do Brna a návštěva u něho byla otci znemožněna, později byl odsunut do Německa odkud se přestěhoval do Austrálie. Údajná žádost o změnu občanství Dr.Maxe Düré se již nestihla vyřídit z důvodu nejasného úmrtí dne 9.září 1945 ve věku 68let. Druhý syn Norbert se přihlásil dobrovolně k odsunu a žil v Bavorsku. Manželka s dcerami Maxmiliánou a Felicitou požádaly o čsl.občanství, které jim bylo uděleno a zůstaly v Československu.

V listopadu 1945 byl podán na ONV v Novém Městě na Moravě návrh na odvolání Františka Skryji jako správce a jmenování Vavřince Horáčka, lesního ředitele a národního správce na Moravci. Důvodem byla nedostatečná kvalifikace Fr.Skryji. Podle směrnic pro činnost národních správců a podle lesního zákona měl být jmenován vždy jeden národní správce s odbornou kvalifikací podle toho, zda na spravovaném majetku převládá polní nebo lesní hospodářství. Na velkostatku v Radešíně převládala lesní činnost. Všechny náležitosti (bezúhonnost, odborná kvalifikace) ke jmenování Vavřince Horáčka byly však vyřízeny až v červnu 1946 a to už byla situace na velkostatku úplně jiná. Národním správcem zůstal i nadále Fr.Skryja.

Během prvních měsíců roku 1946 bylo provedeno rozdělení a předání velké části majetku velkostatku, který se skládal z lesní a polní půdy, rybníků a budov, které byly přiděleny:

1. rybníky dne 4.2.1946 s asi 3ha přilehlé půdy převzaty Státní rybniční správou v Telči

2. lesní majetek byl dne 6.2.1946 předán státu a nadále byl spravován podnikem Státní lesy a statky. Předáno bylo celé hospodářství o výměře 508,75ha i s budovami (hájenky v Radešíně, pila v Bohdalci a pila v Rožné).

3. v průběhu března 1946 proběhlo přidělování půdy a některých budov drobným příjemcům z obce. Pro tento účel byla určena asi polovina zemědělské půdy, druhá polovina byla ponechána bývalým zaměstnancům velkostatku, kteří chtěli vytvořit zemědělské výrobní družstvo a převzít všechny budovy. Rozdělování půdy bylo v obci bouřlivé, parcelace byla provázena vášnivými schůzemi a hádkami. Přesto nakonec proběhla úspěšně a do 28.3.1946 bylo přiděleno 64ha půdy a parcelace byla ukončena. Někteří občané příděl nezaplatili a půda zůstala v majetku státu.

4. ve správě národního správce zůstalo asi 75ha půdy a asi 7ha lesa v podobě malolesů v okolí.

Na konci roku 1946 byl František Skryja převzat do služeb podniku Státní lesy a statky a nastoupil na místo na Moravci. Na základě návrhu ONV v Novém Městě na Moravě byl na jeho místo jmenován 24.1.1947 jmenován Bohumil Kubálek, národní správce velkostatku v Křižanově. Funkci vykonával až do zrušení národní správy.

První pokusy o zrušení národní správy proběhly v dubnu 1947. MNV v Radešíně sdělilo Národnímu pozemkovému fondu v Praze, že se na zbytku utvořilo zemědělské družstvo, které hospodaří s penězi, které zůstaly po bývalém majiteli. Na základě tohoto sdělení požádal NPF národního správce o potvrzení, zda byl objekt už předán a je možno provést likvidaci národní správy. U národního správce bylo zjištěno, že družstvo, které by hospodařilo s penězi národní správy, nebylo vytvořeno a národní správa hospodaří sama a nepředala žádnému družstvu kapitál. Deputátnící z velkostatku Radešín sice hodlají utvořit družstvo, ale to nebylo dosud schváleno ministerstvem zemědělství a důvody pro existenci národní správy trvají i nadále. Tento stav se dlouho nezměnil, ministerstvo zemědělství návrh družstva neschválilo. Velkostatek zůstal pod národní správou během celého roku 1948. Změna nastala až 4.května 1949, kdy ministerstvo zemědělství rozhodlo o přidělení zbytku velkostatku podniku Československé státní statky. Okamžitě po přidělení požádal správce o likvidaci národní správy a provedení likvidační revize. Zrušení národní správy nakonec proběhlo 25.6.1949 převzetím velkostatku Čs.státními statky, čímž fakticky národní správa přestala existovat a 30.6.1949 byla oficiálně zrušena. Čs.st.statkům byla předána půda o výměře 74,5ha, malolesy o výměře asi 7ha byly předány do užívání obcím, na jejichž území ležely (Bobrová, Podolí, Radešín, Bobrůvka).

O přidělení zámku nebylo delší dobu rozhodnuto. Návrhů na jeho využití bylo několik:

Zámek byl nakonec přidělen Čsl.st.stakům a sloužil zemědělským účelům. Revize majetku po zániku národní správy proběhla až v lednu 1950 a neshledala žádné pochybení. V roce 1961 byl vedoucím st.statku ustanoven František Janík z č.p.21. a funkci vykonával až do roku 1983, kdy se sloučil st.statek s JZD Radešínská Svratka.

Hotel byl od března 1946 na základě přídělu v majetku rodiny Tulisových, přičemž od 1.1.1951 – 2.12.1960 byl tzv.socializován za nájemné Sdruženým komunálním podnikem v Novém Městě na Moravě a od 3.12.1960 přešel do vlastnictví spotřebního družstva Jednota. Rodina Tulisova odešla z hotelu 26.1.1962. Za Jednoty hotel chátral a v roce 1983 byl prodán Českému statistickému úřadu (ČSÚ). V letech 1983-1989 nový vlastník původní hotel včetně původního pivovaru zboural kromě části suterénu severního křídla a postavil nový hotel avšak již bez původního jižního křídla.

V roce 1947 byla opravena kaplička, střecha byla pokryta novým plechem. Nový dřevěný kříž byl slavnostně vysvěcen farářem Holíkem za hojné účasti věřících z okolí. Kříž zhotovil zdarma Stanislav Fiala z č.p.17. V roce 1948 započala elektrifikace obce. V roce 1949 byla obec přidělena do okresu Žďár nad Sázavou po zrušení novoměstského. V roce 1953 byla zřízena prodejna v č.p.6 po zrušeném hostinci. Zároveň musela obec v tomto roce předat přidělené malolesy (Horku, Budín, Piskulínku) v rozloze asi 18ha státním lesům. Představu, jak vypadala obec v roce 1953, můžete vidět na leteckém snímku ve fotogalerii včetně dalších dobových snímků ze života obce.

Na zámku Československé státní statky hospodařily později pod názvem Státní statek Křižanov až do začátku 80.tých let. Hospodářské objekty dvora byly využity pro ustájení dobytka, stodoly a kůlny jako skladiště. Obytné budovy byly velmi necitlivou adaptací, degradující historické prvky, upraveny na byty.

Manželka Dr.Maxe Magdaléna Düré pracovala jako učitelka klavíru ve Žďáře nad Sázavou a zůstala bydlet na zámku, ke konci života bydlela u své dcery Felicity v Brně, kde zemřela 26.10.1970. Dcery Maxmiliána a Felicita vystudovaly střední zdravotní školu. Maxmiliána odjela do Austrálie a Felicita pracovala jako zdravotní sestra v Brně.

V druhé polovině 80.tých let se připravoval převod zámku na textilní podnik Benar n.p., který požadoval zbourat hospodářské budovy a vystěhovat nájemníky, což se uskutečnilo v letech 1985-7. Než stačila být zahájena rekonstrukce na rekreační zařízení, přišel rok 1989 a majetek přešel na Čsl. stát, později pod správu Pozemkového fondu ČR (PFČR).

V roce 1975 dne 18.prosince byla obec přičleněna pod Bobrovou a ztratila tak po 91letech samostatnost. V roce 1985 bylo zahájeno budování odkanalizování obce.


historie po roce 1989

V prvním roce po změně režimu se v roce 1990 obec Radešín po 15letech opětovně osamostatnila od Bobrové.

V roce 1991 dne 4.2. se projednával prodej zámku společnosti Valmex z Brna. V červnu 1991 však potomci posledního majitele zámku Dr.Dürého požádali o vrácení zámku a souvisejícího majetku a jednání o prodeji byla ukončena. Někteří příslušníci rodiny několikrát navštívili Radešín. V roce 1995 byla žádost paní Düré a Prudilové soudem zamítnuta z důvodu znárodnění před rokem 1948, což mělo za následek definitivní rozprodání majetku panství Radešín a jeho rozdrobení mezi nové vlastníky. PFČR postupně vydal polnosti jako náhradní restituce jednotlivým restituentům(mj. rodině Srnů vlastnící velkostatek Mirošov - trať u sochy Pána Krista), popřípadě byly polnosti prodány PFČR v dražbě(trať k Bobrové panu Michalovi z Proagra Radešínská Svratka a.s.) a Zámek získal v roce 1998 Jaroslav Rychlý z Tišnova s parkem, rybníkem a budovami sýpek jako náhradní restituci. Tzv. malolesy byly v roce 2000 vráceny obci o výměře 17,5 ha, ucelené lesy směrem ke Sklenskému rybníku zůstaly v majetku Lesů ČR a.s. Pečlivě obhospodařované ucelené panství Radešín budované více jak 400 let nejprve Žďárským klášterem a poté rodinou Schneiderů a Düré bylo tak v krátké době po roce 1945 a znovu po roce 1989 zbaveno původní funkce a hospodářský celek byl rozparcelován. Navrácení do původního stavu již není možné, přesto je vhodné udržet původní myšlenku našich předků a snažit se zachovat jednotlivé prvky panství v obci a v blízké krajině.

V roce 1994 byla obcí provedena rozsáhlá oprava kaple po zanedbané údržbě od 50.tých let a v letech 1997-8 byla obcí zrekonstruována budova bývalé „ratajovny“ č.p.2 místním stavitelem Česlavem Náglem dle projektu Ing.Zdeňka Tulise, sloužící před rokem 1945 jako ubytovna pro zemědělské dělníky, po roce 1945 jako obecní bytovka se čtyřmi byty, kde bydleli Zemanovi, Pohankovi, p. Šídlová a p. Krčál, který tu měl obchod. Rekostruovaný bytový dům má 6 nájemních bytů ve vlastnictví obce.

V měsíci květnu roku 2000 byla vrácena u příležitosti Milénia na původní místo restaurovaná barokní socha Pána Krista, která byla v srpnu vysvěcena děkanem Janem Daňkem. V tomto roce též započala plynofikace obce.

V roce 2001 prodala obec část lesa na Templu o výměře 2,76ha za 1,2mil.Kč a zároveň byly koupeny budovy sýpek, kolny a sušky za 1mil.Kč od Jaroslava Rychlého, který navíc obci daroval horní a dolní park s rybníkem Handrdlák. Rybník je dnes v nájmu místních občanů s pořádáním každoročního výlovu.

Stav neužívaného a nezajištěného areálu zámku se během devadesátých let 20. století dále radikálně horšil a z toho důvodu jej prodal Jaroslav Rychlý současným majitelům rodině Kubíčkových z Brna v roce 2005, kteří zastavili jeho chátrání a tím jej zachránily. Před příchodem současných majitelů se přes dvacet let neobydlený a neudržovaný objekt nacházel v naprosto havarijním stavu. Vlivem dlouhodobého zatékání došlo k rozsáhlému napadení krovů dřevokaznými houbami, střešní i stropní konstrukce byly silně narušeny, v oknech chyběly skleněné výplně, byly silně poškozeny fasády budov a celý areál byl silně znehodnocen nevhodnými novodobými zásahy z 20.století. Noví majitelé okamžitě po svém příchodu zahájili záchranné práce, spočívající především v záchraně barokního krovu hlavní výškové budovy, který pro havarijní stav hrozil zřícením a v následné realizaci nového zastřešení hlavní výškové budovy. Postupná komplexní obnova celého areálu je nezbytná k jeho zachování pro další generace. Práce probíhají nepřetržitě od roku 2005 až do dnešních dní. Část parku (severně od rybníka) převedla obec na majitele zámku.

V roce 2004 byl Radešínu slavnostně udělen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky znak a prapor obce. Dominantní figurou znaku je pegas, převzatý z erbu Radešínských z Radešovic.

V roce 2007 byla obnovena místním stavitel Česlavem Náglem v zámeckém parku výklenková kaple Panny Marie na základě dobové fotografie poskytnuté p. Pfeifrovou., která má podobu "kamenné mohyly" s půlkruhovým záklenkem, v jejíž horní partii je vložen výklenek se sochou Panny Marie Lurdské. Při obnově byly použity kameny, které zde zbyly po původní stavbě zbourané v 50. letech.

V roce 2010 ČSÚ prodala hotel po dvouletém nájmu rodinou Kubíčkových novému majiteli Ing.Miloslavu Škorpíkovi z Brna, který jej postupně zrekonstruoval a v roce 2016 zde vybudoval minipivovar. V roce 2015 koupil rybníky Pivovarský, Cihelský a Stržený od rybářství Velké Meziříčí společnost Kolář rybářství s.r.o.

Dne 4.2. 2019 krátce po volbách do zastupitelstva v říjnu 2018 rezignoval dlouholetý starosta Bohuslav Bartoš, který byl ve funkci od roku 1990.

V obci Radešín je hlavním nositelem spolkového života sbor dobrovolných hasičů, kteří mají svoje zázemí v místní hasičské zbrojnici ev.č.19. V roce 2015 oslavili 80. výročí založení sboru.


aktualizace č.6 ze dne 16.5.2019

zapsáno Jolanou Tulisovou podle

- vzpomínek rodáků

- informací sestavených žáky ZŠ Bobrová pod vedením Mgr.Tulisové a Mgr.Strnadové

- část textu upravena a připomínkována rodinou Kubíčkových

- úryvků dobového kronikáře Aloise Mičky

- publikace o obci Radešín vydané při příležitosti 70.výročí SDH

- novinových článků a textů neznámých autorů


odkazy:

https://www.zelena-hora.cz/cz/o-zelene-hore/osobnosti-zelene-hory/vaclav-vejmluva

https://www.zelena-hora.cz/cz/o-zelene-hore/osobnosti-zelene-hory/jakub-blazej-santini-aichel

https://www.psp.cz/docs/laws/dek/121945.html

https://www.mza.cz/indikacniskici/index.php#show:MOR215618350

https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/pohledy/archiv.html

Fotogalerie